Mindfulness a já aneb jak žít s úzkostí

3August

Je mi 43, mám tři děti, báječný vztah a jsem většinou spokojený a vyrovnaný člověk, byť k tomu nemám moc dobré předpoklady. Však to tak nebylo vždycky a já se s vámi chci podělit o příběh, jak a z čeho jsem poskládala svojí životní spokojenost. Jednu z hlavních rolí tu hraje mindfulness neboli všímavost.

Šťastné dítě ne tak šťastných rodičů

Narodila jsem se jako veselé, bezproblémové dítě, ale většinu svého dětství, dospívání i mladé dospělosti jsem prožila nešťastně. Konflikty doma, vysoké nároky sama na sebe, po rodičích zděděná tendence k úzkosti i depresi, problematické partnerské vztahy. A protože o mých rodičích se nedá říct, že by to byli šťastní a spokojení lidé, neměla jsem ani od koho se naučit, jak se spokojenost při tom žití vlastně dělá. Byla jsem plná neustálých pochyb o sobě, cítila jsem se osamocená, nespokojená doma i v práci, v neustálém napětí.

Zhruba od svých 20-ti let jsem začala aktivně hledat, co by mi mohlo pomoct, a jak šly roky, přidávala jsem další. Psychoterapie. Psychoterapeutický výcvik. Sport. Muž, který za to opravdu stojí. Dobré a bohaté vztahy v rodině a s kamarády. Koučovací výcvik a práce, kterou miluju. Přes všechny příznivé okolnosti a všechno, co jsem pro svojí pohodu dělala, jsem byla i tak často v napětí a trpěla slabšími či silnějšími úzkostmi a chmurami.

Jak to tak v životě bývá, pak přišly nějaké závažnější starosti doma a světe div se, rozvinula se mi panická porucha – opakující se záchvaty bušení srdce, pocení, pocitu nedostatečného dechu, brnění rukou a strach, že nejspíš umírám. Ta obvykle postihuje příliš „silné“ lidi, kteří „musí všechno zvládnout“. Je reakcí na extrémní dlouhodobý stres. Opět jsem začala chodit na psychoterapii, začala užívat léky proti depresi.

Meditovat, jako by na tom závisel můj život

Už od těch 20-ti let mě lákaly meditace. Měla jsem neurčitý pocit, že by to mohlo být užitečné. Jenže jsem nevěděla, jak na to. Zkoušela jsem to různě, ale nedařilo se mi to. Myslela jsem si, že cílem je „nemyslet“ a to se mi zoufale nedařilo. Měla jsem dojem, že po meditaci bych se měla nějak speciálně cítit, měla bych být víc „v pohodě“. Nikdo mi neřekl, že meditovat je těžké. Nikdo mi neřekl, že nejde nemyslet. Že mám jen vracet mysl zpátky k dechu, i kdybych to měla udělat tisíckrát a jednou. Že i když dokážu zůstat jen u jediného nádechu za 20 minut, je to užitečné a mám v tom pokračovat. A tak jsem měla meditaci léta v hlavě v šuplíku „to by asi bylo dobré,“ ale systematicky jsem ji nedokázala praktikovat.

Můj zájem o tuhle oblast nikdy neusnul. A potom se před několika lety mindfulness stala hitem a začaly se objevovat různé aplikace pro rozvoj mindfulness. Jednu jsem si koupila (Buddhify, článek o ní najdete zde) a dlouhou dobu ji používala. Otevřela mi cestu k mindfulness, začala jsem víc chápat, o čem to je.

A pak jsem konečně narazila na něco, čím to celkově zaklaplo. Náhodou jsem na jednom veletrhu otevřela knihu Johna Kabat-Zinna „Život samá pohroma“. Ta jednoduše, konkrétně a přesně popisuje, jak praktikovat mindfulness. Je to kniha o 600 stránkách, ale když jsem ji otevřela, věděla jsem, že ji musím mít.

Přístup Kabat-Zinna je nenáboženský a vědecky podložený, přesně jak to potřebuju. Dává příklady, jak meditace mění strukturu mozku, jak vedou ke snížení stresu a tím ke zlepšení regulace emocí, a v konečném důsledku i ke zvýšení imunity. A popisuje přesně návod týden po týdnu, jaké cvičení dělat a kolik času denně.

A tak konečně tenhle návod vnesl meditace a všímavost do mého života pravidelně. Ke knize jsem si stáhla meditační nahrávky autora a udělala jsem si vlastní osmitýdenní výcvik v mindfulness podle návodu v knize. Kabat-Zinn vyzývá, abychom nehodnotili, jestli to k něčemu je, a dělali cvičení, jako by na tom závisel náš život. Hodnocení si máme schovat až po 8 týdnech. Bylo to geniální rozhodnutí.

A tak jsem trpělivě každý den jsem dělala různá meditační cvičení. Soustředění na dech. Soustředění na tělo. Meditace laskavosti. Meditace v chůzi. Meditace při cvičení jógy. Meditace při náročných pocitech. Pozorování vlastních myšlenek a jak na mě působí. Pozorování pocitů v jejich tělesných projevech. Téměř každý den jsem si našla 40 minut a meditovala jako o život. Ne, že by to bylo vždycky jednoduché. Někdy se dokonce stávalo, že jsem vyšla z meditace naštvanější než před ní, byla jsem i podrážděnější na rodinu. Doma se to moc nelíbilo. Ale při zpětném pohledu jsem mohla vidět, jak moc se moje vnitřní krajina proměnila, přestože se nedostavovaly žádné extatické pocity ani žádný bohorovný klid. Teprve ex post mi došlo, že zcela a úplně zmizely panické záchvaty a prostě se už nikdy neobjevily. Cítila jsem se – haleluja – normálně. To znamená většinu času mírně spokojená, s občasnými mraky na nebi. Napětí šlo dolů. Kdo nemá úzkostnou poruchu, nepochopí, jaký je to zázrak!

Od té doby to nabralo ještě větší spád. Šla jsem na živo na výcvik mindfulness u Marcely Roflíkové, abych ukotvila praxi meditací pevněji v každodenním shonu. Výcvik byl skvělý. Setkávali jsme se, učili se techniky, které jsem si už předtím osahala, sdíleli zkušenosti a zážitky z meditací a vzájemně se podporovali, abychom vytrvali. Meditace všímavosti je velice prostá, ale přece náročná: na sebedisciplínu. Stejně jako cokoliv jiného užitečného v životě, co může pomoct.

Meditace mě nezměnily, ale přece mě změnily

Meditace ve skutečnosti nezměnily mou podstatu. Vždycky budu mít tendenci k úzkosti, stresu a pochybnostem. Mindfulness mi dala nástroje, jak zvládat náročné chvíle. Když se se mnou něco děje, všimnu si toho mnohem dřív a s větší laskavostí to dokážu prožít a zpracovat. Jsem schopná si brzy všimnout, že cítím úzkost. Už mě tolik neděsí, prostě tu je a mě netrápí, že tu je. V meditaci ji prožiju, osahám si ji, obydlím ji. Jsem schopná ji snášet. Jsem schopná si říct „je to v pořádku, že tohle cítím.“

Dovedu žít s nepříjemnými pocity a nemusím od nich utíkat jako dřív. Nemusím si namlouvat, že je necítím. Umím se zklidnit, beru emoce jako mraky na obloze – něco z podstaty proměnlivého a netrvalého, a vím, že špatný pocit přejde. Nenechám se jím vláčet a neroztáčím spirálu úzkostných myšlenek. A světe div se, díky tomu se většinu času cítím spokojená.

Štěstí se skládá ze stovek maličkostí

Samo o sobě by ani jedno, to jest terapie, sport, dobré manželství a dobré vztahy s lidmi kolem mě, vytoužená práce ani meditace, ze mě asi neudělalo šťastného člověka. Až když jsem svůj život poskládala ze všech těchhle pokladů, najednou je skutečně bohatý. Meditace byly tím chybějícím drahokamem v mozaice mého šťastného života, kterou stále skládám. Jak píše Kabat-Zinn: „Myslíme si, že na naše štěstí budou mít velký vliv jedna nebo dvě významné věci. Ale vypadá to, že štěstí se spíše skládá ze stovek maličkostí…. Na těch maličkostech záleží.“

Ne, nemám život bez problémů. Soužití s dvěma nevlastními syny ve věku puberty, občasné neúspěchy, konflikty, zdravotní potíže, zkrátka život jaký je. Ale i když máme třeba zrovna těžší období, pořád jsem schopná vidět a prožívat, že se mám dobře. Co bych od života mohla žádat víc?

Category:  – Blog, Zdraví a spokojenost