Pravděpodobně jste již slyšeli nebo četli o tom, že děti nemáme chválit za to, že jsou chytré, ale za to, že se snažily. Proč proboha bych nemohl svému dítěti říct, že je chytré, když to tak ve skutečnosti je? Co si to ti psychologové zase vymýšlí? Autorkou výše uvedeného výroku a výzkumů, které ji k němu dovedly, je americká psycholožka Carol Dwecková.
Výzkumy vypadaly takto: Zadali dětem část testu inteligence. Děti byly rozděleny, jak se tak u psychologických výzkumů dělá, do dvou rovnocenných skupin. Bez ohledu na výsledky v testu bylo dětem z jedné skupiny řečeno: „Máš dobré výsledky. Asi jsi chytrý.“ Dětem z druhé skupiny bylo řečeno: „Máš dobré výsledky. Asi ses hodně snažil.“ No a hádejte, k čemu došlo. Děti označené jako „chytré“ měly v následujících částech testu inteligence horší výsledky oproti svému předchozímu výkonu, zatímco ty „snaživé“ děti měly lepší výsledky. Test je víc bavil a chtěly v něm pokračovat, zatímco „chytré“ děti to chtěly častěji vzdát. Výrok „jsi chytrý“ ve skutečnosti snížil dětem inteligenci, pokud za měřítko inteligence považujeme výkon v testu inteligence.
Jak k tomu došlo? Když řekneme dítěti: „Tohle se ti povedlo, jsi chytrý/šikovný/nadaný,“ logickým závěrem pro dítě z toho je: „Když se mi to příště nepovede tak dobře, znamená to že nejsem chytrý/šikovný/nadaný.“ To je neměnná situace, nedá se s tím nic dělat. Vzniká strach ze selhání, který vede k tomu, že si děti volí snazší úkoly, aby se selhání vyhnuly, a také například častěji lžou o svých skutečných výsledcích, protože se bojí ztráty oné nálepky, že jsou „chytré“.
Když řekneme dítěti: „Tohle se ti povedlo, asi jsi se snažil,“ logický dovětek pro dítě je: „Když se mi to příště nepovede tak dobře, znamená to, že jsem se asi dost nesnažil.“ To je ale rozdílná interpretace, co? Snažení je něco, co můžu napříště ovlivnit. To naopak motivuje k dalšímu úsilí, které pochopitelně vede k učení, rozvoji a lepším výsledkům.