Lidé mi v koučování často kladou otázku: „Co si myslíte vy, mám na to?“ „Na co se hodím?“ „Nejsem přece žádný (…Paganini, Picasso, doplň dle potřeby).“ Chtějí otestovat, zaškatulkovat, potvrdit, že má cenu se snažit, nebo si ušetřit zbytečnou práci. Já jsem však přesvědčená, že lidi neodlišují až tolik jejich vrozené vlastnosti, jako snaha a úsilí, které vloží do jejich rozvoje. Věříte tomu, nebo je to nesmysl?
Moje osobní víra v lidský potenciál je téměř nekonečná. Měla jsem strach, jestli nejsem naivní nebo nerealistická. Potěšila mě v tomto ohledu americká psycholožka Carol Dwecková ve své knize Nastavení mysli, která je nově u nás na trhu.
Věříte, že vaše inteligence je jednou provždy daná, nebo že se dá zvýšit?
To, jak si odpovíte na tuto otázku, má velký vliv na vaši motivaci a úspěch. Alespoň to tvrdí Carol Dwecková, americká profesorka psychologie na Stanfordské univerzitě, autorka výše uvedené knihy.
Čemu tedy věříte? Že se narodíme s nějakou inteligencí a prostě ji buď máme prostřední, podprůměrnou, nebo naopak vyšší než většina lidí? Není to spravedlivé, ale tak to prostě je. Pokud tohle je váš názor, pak se řadíte do skupiny lidí s tzv. fixním přesvědčením nebo fixním nastavením mysli.
Pokud naopak věříte, že když se budete učit a rozvíjet, vaše inteligence či jakákoliv další vlastnost poroste s vámi, jste ze skupiny lidí s růstovým nastavením mysli.
Autorka neodpovídá na otázku, jak to ve skutečnosti je, zda ve skutečnosti je inteligence fixní, nebo zda je možné ji zvyšovat. Ale tvrdí, že fixní či růstové nastavení mysli má zcela zásadní vliv na to, jak přistupujeme k cílům, ke svým selháním a k překonávání překážek.
Lidé s fixním nastavením, kteří se domnívají, že inteligenci buď mají, nebo nemají, se často snaží dokazovat, že jsou inteligentní. A snaží se vyhýbat situacím, ve kterých by mohli selhat. Selhání by totiž znamenalo, že jsou méně inteligentní, než jak se domnívali, či než jim říkali. Při výskytu a překonávání problémů jejich sebedůvěra klesá.
Lidé s růstovým nastavením jsou naproti tomu zaměřeni na svůj rozvoj. Ne na dokazování své inteligence (či jiných vlastností), ale na její zvyšování. To má revoluční dopad na jejich úspěch. Přijímají větší výzvy a náročnější úkoly. Selhání berou jako poučení a v každé situaci se chtějí učit. Při překonávání problémů jejich sebedůvěra roste. Hádejte, o kom si Dwecková myslí, že dosahuje vyšších cílů?
Dobrá zpráva je, že když změníte nastavení své mysli, změní se i vaše prožívání a chování s tím spojené. Dwecková to prokázala ve svých výzkumech. Dokázala motivovat i zaryté lemply a sabotéry učení, aby se začali ve škole snažit. Autorka se spolupracovníky pro jednu skupinu dětí připravila několik hodin školení o tom, co se děje s mozkem, když se učíme. Vytvářejí se nová spojení v mozku, roste jeho vnitřní propojenost. Druhou skupinu dětí místo toho učili metodám, jak se efektivněji učit. Je fascinující, že školní výsledky se zlepšily u těch dětí z první skupiny, kterým kurz pomohl změnit nastavení mysli. Získali důvod se o něco snažit. Jeden ze žáků to vystihl slovy: „Takže vy tvrdíte, že nemusím zůstat celý život hloupý?“
V knize se dočtete o nastavení v mysli u sportovců, manžerů, učitelů, rodičů i dětí. Je to podnětné čtení, kniha se dotkla palčivého tématu pro mě osobně. Při čtení jsem dokázala autorce prominout i přehnaně expresívní americký styl a pocit, že dělá ze svého objevu jakousi teorii všeho. I přes tyto vady mě kniha svými argumenty přesvědčila, že stojí za to se zabývat nastavením mysli, jak ho pojímá Carol Dwecková.