Následující článek je o lidech, kteří si v práci plní své sny. Příběhy těchto a dalších lidí, kteří šli a změnili svou práci, jsou nesmírně inspirativní. Hledali něco víc než jen obživu, hledali životní smysl. Když naše práce odpovídá našim osobním hodnotám, nacházíme v ní smysl. Smysluplná práce dodává pocit smysluplnosti celému našemu životu.
Článek vyšel v Instinktu v září 2015. Pojednává přesně o tom, o čem hovořím se svými klienty při kariérním koučinku. S laskavým svolením autorky Soni Palety i redakce Instinktu publikuji článek na svém blogu.
NA KARIÉRU KAŠLU, JDU DĚLAT, CO MĚ BAVÍ
text: Soňa Paleta / foto: Radek Cihla
Technik umělcem, advokátka kuchařkou, vědkyně grafičkou. Určitě kolem sebe také máte spoustu lidí, kteří zahodili své zářné a záviděníhodné kariéry a začali dělat něco strašně obyčejného, po čem třeba i od dětství prahli. Čím to je, že tolik lidí obrací svůj život naruby?
Zeptejte se kteréhokoli dospělého, čím chtěl být jako dítě. Rozzáří se mu oči, narovná se nadšením, obvykle přidá radostnou historku k dobru. Ostatně i sám C. G. Jung nabádal, aby lidé vzpomínali na své dětské sny. „Získáme z nich spoustu informací o tom, jak by měla ideální práce vypadat,“ říká koučka a psycholožka Katka Matoušková Šindelářová. „Ne každý se stane kosmonautem, hercem nebo popelářem, ale je dobré se zasnít, co mě lákalo a co by mi dalo, kdybych jím opravdu byl,“ dodává.
S koulí u nohyPři studiích na vysoké škole jsem měla skvělou práci ve vydavatelství, jenže se pomalu měnila v každodenní stresující otravnost. Motýli v břiše se mi pravidelně plašili v neděli večer a v pondělí ráno. Důvod, proč jsem neodešla, byl strach ze změny, dobré bydlo a báječné kolegyně. Ze zakletí mě zachránila až rostoucí minikopie v mém břiše. Mateřství zatřáslo mým životem a já, pražská holka, jsem se rozhodla odstěhovat daleko na venkov nevědouc, co budu dělat, až mi skončí rodičovská. Uplynulo pár let. Jsem na volné noze a daří se mi. Jenže nějakou dobu už zase přešlapuji na křižovatce. Pochopila jsem, že být zaháčkovaná v několika projektech naráz už nevydržím, i kdyby byly sebekrásnější.„Každý z nás potřebuje občas změnu,“ říká firemní sociolog Vojtěch Bednář, „a když lidé přicházejí do věku, kterému se dnes říká mladší střední, mohou tuto potřebu pociťovat více.“ Aha, tak proto. Krapet jsem se uklidnila, nic to však nemění na skutečnosti, že stojím před nelehkým úkolem zvaným rozhodnutí. Nemůžu se dočkat, až uzraje a nebudu sama sobě překážet ve splnění dětského snu napsat dlouhatánský román. Jestli jste na tom podobně a právě teď se nacházíte v období, kdy jste dosáhli kariérního vrcholu – a práce vás přestala bavit, přečtěte si následujících šest příběhů. Tito hrdinové ono rozhodnutí žít svůj život tak, jak se jim chce, už udělali. Jak jejich příběhy dokazují, na změnu není nikdy pozdě. A je fuk, jestli vás k rozhodnutí dokope výpověď, otravný šéf nebo touha splnit si sen.
Nepřehlédněte odbočkuPočítejte: většinu dní dospělého života strávíte prací! Měla by vás proto bavit, ať už jste zaměstnancem, živnostníkem, anebo podnikatelem. Pokud vás, rodinu, kamarády a koníčky ovlivňuje práce, kolegové nebo pracovní systém dlouhodobě negativně, je na čase s tím něco udělat. Nemusíte dát nutně zítra výpověď a odejít meditovat do ašrámu. Jestli nevíte kudy kam, zastavte se a rozhlédně- te se. Třeba jste jen přehlédli odbočku.
Šimon Konečný (51)
JE DOBŘE, ŽE NEJSEM FARÁŘEM
Šimon Konečný z Bělé na Náchodsku sice vyrůstal v rodině československých husitů, ale do kostela nechodili. Rodinu postihla řada nápadně načasovaných tragédií jako emigrace a pokus o sebevraždu bratra, tatínkův infarkt, rakovina maminky a Šimonova autonehoda. To, že všichni unikli o vlásek smrti, mu vnuklo přemítání, že si Pánbůh říká o pozornost. Začal ze zvědavosti číst Bibli a se dvěma doktoráty z teologie v kapse nastoupil jako farář v Církvi československé husitské v Brně. „Byl jsem populární hlavně mezi mládeží,“ vzpomíná, „dělali jsme bigbeatové bohoslužby nebo kurzy apologetiky.“Nakonec se Šimon s církví rozešel poté, co se přesvědčil, že ji nelze zreformovat zevnitř. Přijal nabídku amerických misionářů, ale po jejich krachu v něm uzrálo přesvědčení, že Bůh nechce, aby byl kazatelem. „Skoncovat bolelo,“ konstatuje, „ale bylo mi jasné proč: abych nezpychl. Byl jsem v pokušení srovnávat se s jinými a myslet si, že jsem lepší.“ Souhra okolností zavála jeho rodinu čítající pět vlastních dětí a tři v pěstounské péči na vesnici. „Dodnes jsem přesvědčen, že utíráním zadků zahozeným dětem sloužím Bohu užitečněji než planým žvaněním.“ Šimona venkov nikdy nepřitahoval a představa hospodaření byla spíš noční můrou. Po mizerné epizodě učitelování a deprimujícího protloukání se příležitostnými pracemi zakotvila rodina v malé vísce u Broumova na Statku na konci cesty. Chovají koně, budují pohostinství, Šimon hraje se zábavovou kapelou po tancovačkách. „Jsem rád, že mohu být obyčejný křesťan, který umí i něco jiného než jen mlátit prázdnou slámu.“
Eva Brabcová (50)
PANÍ ŠTRŮDLOVÁ
Eva Brabcová, která žije na Slapech, pracovala sedmnáct let v různých nakladatelstvích jako manažerka distribuce a marketingu. Společnost, kde pracovala naposledy, zkrachovala a Eva byla ve svých 46 letech bez práce, což v tomto věku nebývá žádná výhra. Nakonec zaměstnání sehnala, ale nebyla tam spokojená. Řekla si „Dost“ a začala dělat to, co ji nejvíc baví a co jí přátelé pochvalují – péct štrůdly. „Pořídila jsem si starou lednici, ještě starší plynovou troubu a začala jsem podnikat,“ usmívá se žena, která byla zvyklá být zaměstnaná a mít stálý příjem.Založila si firmu Štrůdl do krabice. Otevřela si vskutku miniaturní a voňavý krámek s jedním stolkem a dvěma židličkami v centru Benešova u Prahy, časem pekla kromě závinu i další dobroty jako buchty, muffiny, koláče, bábovky či pirohy. Cesta ke snu o vlastní cukrárně s kavárnou nebyla tak růžová, jak se na první pohled zdá. „V noci jsem se budila strachem, jestli budu mít peníze na složenky a další finanční závazky,“ vzpomíná Eva. Začátky podnikání byly však naštěstí úspěšné, hned první den prodala veškeré zboží za čtyři hodiny a stres opadl. Dnes, téměř po třech letech, uvažuje, že si otevře pobočku v Praze. „Plním si sny, ale nečekám, co mi spadne z nebe, pro své sny pracuju.“
Viktor Nový (37)
K PRODANÉMU HRNKU ÚSMĚV ZDARMA
Oba rodiče Viktora Nového z Prahy byli právníci, a tak měl budoucnost celkem jasně nalinkovanou. Napřed gymnázium, pak vysoká, zakončená doktorátem s červeným diplomem. Praxe dopadla poněkud jinak. Za dva roky vystřídal tři střední školy, po pěti letech odmaturoval a pak odjel na dva roky do Anglie pracovat do pizzerie. Po návratu domů dostal nabídku dělat pro reklamní agenturu, a tak započala, jak sám říká, jeho životní etapa reklamního otloukánka.
„Trvá pár let, než se naučíte tuhle práci dělat a být splachovací,“ říká Viktor. Krok za krokem stoupal v hierarchii pozic a platových tříd a zdálo se, že život nemůže být krásnější. Pak jednoho dne vstal z postele levou nohou, další den znova a pak zas a zas. Zjistil, že už neumí trávit život v zasedacích místnostech s lidmi, kteří se utápějí ve vlastní důležitosti, ačkoli rozhodují o objednávce firemních propisek, že už nechce být 24 hodin kreativní, proaktivní a neustále na telefonu. „Úplně nejradši byste jezdili po Nuslích s elektrickým vysavačem na psí výkaly, neboť máte pocit, že to má pro lidstvo větší význam než to, co děláte,“ popisuje Viktor své tehdejší pocity. Pochopil, že potřebuje změnu. Když se k němu dostala nabídka zajímavého prostoru v podhradí na Karlštejně, investoval do něj veškeré úspory a v polovině prázdnin otevřel obchůdek U veselého čerta. Tam si dnes koupíte to nejlepší z českých a moravských keramických dílen. „Zkouším, jestli práce rukama a hlavou mi půjde stejně dobře, jako mi to mlelo pusou posledních třináct let.“
Kristýna Mothejzíková (35)
OD VĚDY KE GRAFICE A CHRÁNĚNÉ DÍLNĚ
Už jako malá jsem si ráda kreslila, kdykoli a kdekoli to šlo,“ začíná vyprávět svůj příběh Kristýna Mothejzíková z Prahy. Chodila na kreslení do lidušky, doma ji však vedli k tomu, že kreslení je záliba, ale pro živobytí by se měl člověk stát něčím rozumnějším. Na dvojjazyčném gymnáziu ji učitelka biologie nasměrovala ke genetice, tu pak Kristýna vystudovala. Dráhu vědkyně rozjela ve Fyziologickém ústavu Akademie věd ČR. Život se měřil na týdny, od porady k poradě, mezitím se kultivovaly buňky, chystaly pokusy, vyhodnocovala data. Během postgraduálu odešla na mateřskou. „V době, kdy má žena pocit, že s mlékem odešla půlka její mozkové kapacity a spánek je přežitek, jsem ztratila sílu bádat, řešit statistiku, psát články,“ vzpomíná Kristýna. Raději se učila pracovat s grafickými aplikacemi. Pomáhala známým, když potřebovali vytvořit letáček, obrázek nebo upravit fotky. V kurzech si doplnila, co nešlo samostudiem, sbírala zakázky a časem začala i školit. Záda měla krytá příjmem z rodičovské a šikovným manželem, a tak si Kristýna založila živnost. Do laboratoře se šla už jen rozloučit. Dneska dělá grafičku, a protože chtěla zároveň podpořit i někoho dalšího, věnuje se prodeji výrobků z chráněných dílen a vede e-shop Vedlesebe.cz. „Získala jsem šanci splnit si dětský sen,“ raduje se Kristýna, která je i nominována na cenu Český Goodwill, což je projekt na podporu malého a středního podnikání. „Chtěla jsem být buď učitelkou, nebo ilustrovat dětské knížky. Při školení se blížím snu prvnímu, časem snad dojde i na ten druhý.“
Alena Slámová (44)
O PRÁVNIČCE, KTERÁ VAŘÍ POLÉVKY
Jako malá byla Alena Slámová (44) z Prahy obklopena maminčinými knihami o architektuře, nábytkářství a umění. Toužila být truhlářkou, ale šla ve stopách své rodiny a vystudovala práva. Pracovala pro Český helsinský výbor a zakládala u nás Mezinárodní organizaci pro migraci. Ve třiceti byla na vrcholu kariéry. Jako právnička u nadnárodních organizací vydělávala spoustu peněz. Na dovolené v Istanbulu ji okouzlila Hagia Sofia natolik, že dala vale advokacii, sebrala se a v New Yorku vystudovala architektonický design. Přijali ji hned na dvě prestižní školy. „Riskla jsem vše a začala od nuly,“ vzpomíná Alena, „v cizí zemi, neorientovaná v neevropské kultuře, pouze s vůlí, hladem, úsporami na školu a s obrovskou touhou po poznání.“ Když jí později zemřel tatínek, musela se vrátit do Čech, aby se na čas postarala o jeho advokátní kancelář. Živila se jako manažerka architektonických projektů, jenže si uvědomila, že k tomu netíhne. Ve svých 38 letech přestala lhát sama sobě a namísto rozumu poslechla intuici. Prodala byt, vzala miliony a na Letné si otevřela bistro Kidó. Kromě dobrého jídla a pití prostor slouží i jako showroom ručně vyráběných cementových dlaždic. „Strach jsem neměla nikdy, spíš jsem cítila vzrušení,“ vzpomíná Alena, „pomohli mi hlavně přátelé, kteří mně i projektu věřili. Bez nich bych to nedala.“
Martin Grobař (35)
VYČÍTAL BYCH SI, KDYBYCH NEZKUSIL FOTOGRAFOVAT
Martin Grobař (35), rodák z Ostravy, po civilní službě pracoval šest let v malé firmě na zabezpečovací systémy objektů. Pak přišla nabídka z korejské nadnárodní společnosti, která stavěla na severní Moravě velkou automobilku. „Aby nenastala mýlka,“ usmívá se Martin, „opravdu jsem nebyl pán ve špatně padnoucí uniformě, který sedí na strážnici a dvanáct hodin denně sleduje kamery na monitorech.“ Martin pracoval v terénu i v kanceláři. Měl na starosti kompletní chod areálu po stránce bezpečnostních technologií, které vás jen napadnou, od kamer přes čipové karty po vytváření procesů a směrnic. Měl výborný plat, zajímavou práci, jezdil na služební cesty a výrazně postupoval v hierarchii firmy. Taky mu přibývalo papírování, hodin v kanceláři, stereotyp ho užíral. Martin je vášnivý fotograf. Jednou vyrazil s Cirkusem trochu jinak zdokumentovat jejich představení na Open Air Foto Festival, kde se zúčastnil i festivalové soutěže. Vyhrál. To byl jeden z impulzů, které vedly ke zlomu. Opustil prestižní práci a vrhl se střemhlav do podnikání, kterému vévodí sportovní a reportážní fotografie. „Uvědomil jsem si, že se chci naplno věnovat tomu, co mě baví a je mým dlouholetým koníčkem.“